Humanistická fotografie
světové války se zrodila touha ukázat, že život je přes všechny bolesti a
útrapy přece jen krásný, že je třeba ho chránit a že lidé jsou v podstatě
stejní, ať žijí kdekoli na světě.
osudově důležitou událostí, která hodně změnila podobu fotografie, byla výstava
"Lidská rodina". Tato netradičně pojatá výstava byla v newyorském
Muzeu moderního umění slavnostně otevřena roku 1955. Její autor ( spíše editor)
Edward Steichen ji připravoval již od roku 1952 - scestoval celou Evropu a
pátral v archívech po snímcích autorů známých i zcela neznámých. Další
desetitisíce snímků přicházely na jeho adresu.
jeho asistenta Wayna Millera teprve čekal - museli totiž z té hromady snímků
vytvořit celek, který by nesl jasné poselství. Nakonec výstava zahrnovala 503
snímky, které byly uspořádány bez ohledu na své autory - o ně tu vlastně moc
nešlo, šlo o výpověď, a tak se vedle sebe ocitaly fotografie známých
profesionálů i zcela neznámých amatérů. Byla to vlastně velmi netypická výstava
- zamýšlela se nad smyslem života a jeho podobami, nad společným lidským
osudem, nad potřebností míru - a spojení humanistická fotografie se
natrvalo zapsalo mezi důležité pojmy.
poté, co "prošla" celé Spojené státy, se vydala na několikaletou
cestu po více než 40 zemích celého světa. V roce 1959 byla instalována dokonce
v Moskvě, ačkoli tam žádné americké akce rozhodně nebyly zvykem. "Lidskou
rodinu" shlédlo více než 10 milionů lidí, dostalo se jí také knižní podoby
… Sám Steichen její úspěch vysvětloval takto: "Lidé v sále se dívají na
obrazy a lidé na obrazech se dívají opět na ně. Poznávají se navzájem."
kuriózně podmínila druhá světová válka (nebo alespoň její vznik velmi podstatně
urychlila). Byla to tragická doba, která dala vzniknout velkým fotografiím na
Východě i na Západě. Tyto snímky, někdy technicky nepříliš kvalitní, jsou
navždy jakýmsi varováním a příkladem krutosti, které je člověk - ten Pán
tvorstva - schopen. Nejpůsobivější jsou bezesporu fotografie, které obecně
ukazují hrůzu války a nejsou jen dokumentem určité události. Ty fotografie jsou
drásavé, otřesné a zároveň absurdní, protože autoři, kteří nepochybně patřili mezi
odpůrce války a chtěli dokázat její nesmyslnost, v ní mnohdy přišli o život…
Autoři fotografovali hlavně emoce, které s sebou válka nese, protože válku jako
takovou vlastně fotografovat nelze - vždy je třeba fotografovat lidi.
Zpočátku byly známé jen snímky západních
zpravodajů, ale v 60. letech se objevily také snímky sovětských fotografů. Svět
byl překvapen, protože snímky byly nezvykle syrové a velmi autentické, což bylo
způsobeno hlavně tím, že západní reportéři (hlavně pak Američané) jezdili na frontu,
aby mohli lidem doma zprostředkovat válku, zatímco v SSSR nebylo třeba nikam
jezdit, válka byla všude kolem a nikdo nebyl mimo její dosah. Reportáže
západních autorů jsou vždy prodchnuty osobitým stylem daného autora, kdežto
sovětské válečné fotografie působí jako jeden celek a o jednotlivé autory
příliš nejde. Obě pojetí však mají stejný cíl: ukázat, že válka je nesmyslná a
lidstvo musí žít v míru.Digitální fotoaparát, počítač a některý ze softwarů
pro editování obrázků nabízí neomezené možnosti. I když nejsme zrovna zkušenými
počítačovými experty, můžeme snadno upravit obrázek pořízený fotoaparátem tak,
aby vyhovoval našim uměleckým představám. Můžeme například zkombinovat části
několika různých obrázků do fotografické koláže a vytvářet speciální efekty,
které nelze vytvořit pomocí klasického filmu. Velmi praktický je také fakt, že
digitální fotografování značně spoří čas nezbytný pro úpravu obrázků.
Několikerým kliknutím myši lze vyřešit problém týkající se vyváženosti barev,
odstranit nežádoucí objekty na pozadí a dokonce vylepšit zaostření.
