Fotografie
Fotografie vznikla v roce 1839. Přišla v době modernity,
v době přechodu od tradiční k moderní společnosti, která znamená
změnu rodiny a její rozbíjení, a tím i potřebu fotografie například jako
vzpomínky. Od té doby bylo vyfotografováno téměř vše, a přesto je člověk ještě
pořád nenasytný po fotografiích a obrazech. Fotografie se staly
nepostradatelným nástrojem masové kultury.
v době přechodu od tradiční k moderní společnosti, která znamená
změnu rodiny a její rozbíjení, a tím i potřebu fotografie například jako
vzpomínky. Od té doby bylo vyfotografováno téměř vše, a přesto je člověk ještě
pořád nenasytný po fotografiích a obrazech. Fotografie se staly
nepostradatelným nástrojem masové kultury.
Fotografie jsou cenné tím, že nesou informace. Ale v současné době se
vedou diskuse o tom, že fotografie zakryla náš svět a posouvá nás do světa
obrazu. To vede k úvahám o tom, zda fotografie zkreslují realitu, nebo
jsou pravdivým záznamem reality. Fotografie je výsek reality, za jejíž okraj
nevidíme, proto když pozorujeme fotografii, nemůžeme tvrdit stoprocentně, o co
na ni jde, protože vždy víc nevidíme než vidíme. Fotografie jsou lidské
výtvory, které mají status výřezů světa, proto musí kromě informací nést i
fantazie lidí, kterými byli vytvořeny.
vedou diskuse o tom, že fotografie zakryla náš svět a posouvá nás do světa
obrazu. To vede k úvahám o tom, zda fotografie zkreslují realitu, nebo
jsou pravdivým záznamem reality. Fotografie je výsek reality, za jejíž okraj
nevidíme, proto když pozorujeme fotografii, nemůžeme tvrdit stoprocentně, o co
na ni jde, protože vždy víc nevidíme než vidíme. Fotografie jsou lidské
výtvory, které mají status výřezů světa, proto musí kromě informací nést i
fantazie lidí, kterými byli vytvořeny.
Od doby vzniku fotografie je svět nenasytný po fotografiích a obrazech.
Fotografie nám říkají, co je pozorovatelné a dávají nám představu, že celý svět
je možný si udržet v hlavě pomocí obrazů, pomocí výřezů z reality a z
času. Když nás zklame paměť, tak máme fotografie. Shromažďování fotografií,
znamená shromažďování celého světa. Vždyť fotografii můžeme mít neustále u
sebe, nosit ji v peněžence, mít ji pověšenou na stěně, na ploše počítače
atd. Neobejdou se bez nich noviny, časopisy a reklama.
Fotografie nám říkají, co je pozorovatelné a dávají nám představu, že celý svět
je možný si udržet v hlavě pomocí obrazů, pomocí výřezů z reality a z
času. Když nás zklame paměť, tak máme fotografie. Shromažďování fotografií,
znamená shromažďování celého světa. Vždyť fotografii můžeme mít neustále u
sebe, nosit ji v peněžence, mít ji pověšenou na stěně, na ploše počítače
atd. Neobejdou se bez nich noviny, časopisy a reklama.
Fotografie zachycují naše zážitky, přivlastňujeme si tak pro sebe to, co
fotografujeme a navěky si to uchováme. Právě fotografie přinášejí nejvíce
informací z minulosti, a tak nám poskytují většinu znalostí, které o
minulosti máme, víme jak se lidé oblékali, jak vypadal ten a ten dům před sto
lety, jak vypadali naši prarodiče, když byli malí atd. Ale fotografie nás
neobohacují jen co se týče minulosti, ale díky nim se nám rozšiřují obzory i
v přítomnosti. Nebýt fotografie těžko bychom věděli tolik o cizích zemích,
které jsou od nás vzdálené tisíce kilometrů, neviděli bychom, jak žijí tamní
lidé, neznali bychom tolik druhů zvířat a rostlin. Víme spoustu věcí, aniž
bychom opustili náš obývací pokoj.
fotografujeme a navěky si to uchováme. Právě fotografie přinášejí nejvíce
informací z minulosti, a tak nám poskytují většinu znalostí, které o
minulosti máme, víme jak se lidé oblékali, jak vypadal ten a ten dům před sto
lety, jak vypadali naši prarodiče, když byli malí atd. Ale fotografie nás
neobohacují jen co se týče minulosti, ale díky nim se nám rozšiřují obzory i
v přítomnosti. Nebýt fotografie těžko bychom věděli tolik o cizích zemích,
které jsou od nás vzdálené tisíce kilometrů, neviděli bychom, jak žijí tamní
lidé, neznali bychom tolik druhů zvířat a rostlin. Víme spoustu věcí, aniž
bychom opustili náš obývací pokoj.
Zdá se, že fotografie ani nejsou tak výpověďmi o světě, ale spíše
miniaturami reality, částmi světa, a ty si kdokoli může přivlastnit. Fotografie se počítají jako
důkazy, pokud něco vyfotíme, je to nesporný důkaz toho, že se to opravdu stalo.
Tak například když jsme na dovolené, máme potřebu všechno zdokumentovat,
všechno vyfotit, za prvé abychom si to uchovaly na vždy pro sebe, a také proto,
aby nám ostatní věřili, že jsme tam opravdu byli. Máme pocit, že co není
vyfotografováno, jako by ani nebylo.
miniaturami reality, částmi světa, a ty si kdokoli může přivlastnit. Fotografie se počítají jako
důkazy, pokud něco vyfotíme, je to nesporný důkaz toho, že se to opravdu stalo.
Tak například když jsme na dovolené, máme potřebu všechno zdokumentovat,
všechno vyfotit, za prvé abychom si to uchovaly na vždy pro sebe, a také proto,
aby nám ostatní věřili, že jsme tam opravdu byli. Máme pocit, že co není
vyfotografováno, jako by ani nebylo.
Fotografování je především společenský rituál. Když se zaměříme jen na
rodinu, kdykoli se v rodině děje něco důležitého nebo aspoň trochu jiného
než každodenní realita, je to vždy zaznamenáváno pomocí fotografií. Dříve když
nebyla fotografie ještě tak dostupná, jako teď, fotografovaly se právě jen tyto
úspěšné nebo důležité chvíle. Nyní je takové
nepsané pravidlo, že svatba se bez svatební fotografie už prostě neobejde, zdá
se že je stejně tak důležitá jako předepsaná ústní formule při obřadu.
Fotografují se důležité okamžiky např. narození dítěte, první den ve škole,
maturita, promoce a narozeniny. Každý má jistě ve svém albu fotografii, kde je
s narozeninovým dortem. Mít děti a nefotit je, to je v dnešní době
téměř neslýchané. Děti, zvláště malé, se fotografují téměř pořád, jak jedí,
spí, koupají se, hrají si na písku atd., nefotografovat je, by znamenalo
rodičovskou lhostejnost. Zřejmým důvodem, proč se děti tolik fotí, je to, že velmi rychle rostou a
rodiče se snaží zachytit každý okamžik, aby ho uchovali do budoucna, a také to,
že jsou na své ratolesti náležitě hrdí a fotografie používají jako důkaz své
chlouby. Fotografování nám ale kazí prožívání situace, například dítě se učí
jezdit na kole, a tím jak se ho snažíme zachytit fotoaparátem v momentě,
kdy jede samo, propásneme okamžik sami, vidíme ho jen přes hledáček
fotoaparátu. To platí i o turistice, na cestách fotografujeme a fotografujeme,
aniž bychom pořádně vnímali, obrázky si důkladně užijeme až doma na fotografii.
rodinu, kdykoli se v rodině děje něco důležitého nebo aspoň trochu jiného
než každodenní realita, je to vždy zaznamenáváno pomocí fotografií. Dříve když
nebyla fotografie ještě tak dostupná, jako teď, fotografovaly se právě jen tyto
úspěšné nebo důležité chvíle. Nyní je takové
nepsané pravidlo, že svatba se bez svatební fotografie už prostě neobejde, zdá
se že je stejně tak důležitá jako předepsaná ústní formule při obřadu.
Fotografují se důležité okamžiky např. narození dítěte, první den ve škole,
maturita, promoce a narozeniny. Každý má jistě ve svém albu fotografii, kde je
s narozeninovým dortem. Mít děti a nefotit je, to je v dnešní době
téměř neslýchané. Děti, zvláště malé, se fotografují téměř pořád, jak jedí,
spí, koupají se, hrají si na písku atd., nefotografovat je, by znamenalo
rodičovskou lhostejnost. Zřejmým důvodem, proč se děti tolik fotí, je to, že velmi rychle rostou a
rodiče se snaží zachytit každý okamžik, aby ho uchovali do budoucna, a také to,
že jsou na své ratolesti náležitě hrdí a fotografie používají jako důkaz své
chlouby. Fotografování nám ale kazí prožívání situace, například dítě se učí
jezdit na kole, a tím jak se ho snažíme zachytit fotoaparátem v momentě,
kdy jede samo, propásneme okamžik sami, vidíme ho jen přes hledáček
fotoaparátu. To platí i o turistice, na cestách fotografujeme a fotografujeme,
aniž bychom pořádně vnímali, obrázky si důkladně užijeme až doma na fotografii.
Každá rodina vlastní rodinné album, je to jakási portrétní kronika, která
dokazuje jejich spřízněnost a jejich minulost ve formě zážitků. Většinou je
album chováno s láskou, často je to pro rodinu velmi cenná věc, spojena se
spoustou citů. Fotografovat v rodině se stává rituálem. Každý jistě má
aspoň jednu fotografii sebe před vánočním stromečkem a s narozeninovým
dortem, to už je prostě takový rituál. Dnes máme zdokumentovanou celou rodinu,
lidé přesně ví, jak vypadali jejich rodiče a prarodiče v dětství. Před
vynálezem fotografie to nebylo vůbec možné, a portréty těch mála bohatých,
kteří se nechali portrétovat od malířů, poskytují velmi málo informací oproti
fotografii. Dříve většinou lidé vlastnili jeden snímek ze svého dětství, dnes
má každý hromadu fotografií z této doby, které dokumentují celé dospívání.
dokazuje jejich spřízněnost a jejich minulost ve formě zážitků. Většinou je
album chováno s láskou, často je to pro rodinu velmi cenná věc, spojena se
spoustou citů. Fotografovat v rodině se stává rituálem. Každý jistě má
aspoň jednu fotografii sebe před vánočním stromečkem a s narozeninovým
dortem, to už je prostě takový rituál. Dnes máme zdokumentovanou celou rodinu,
lidé přesně ví, jak vypadali jejich rodiče a prarodiče v dětství. Před
vynálezem fotografie to nebylo vůbec možné, a portréty těch mála bohatých,
kteří se nechali portrétovat od malířů, poskytují velmi málo informací oproti
fotografii. Dříve většinou lidé vlastnili jeden snímek ze svého dětství, dnes
má každý hromadu fotografií z této doby, které dokumentují celé dospívání.
Další důležitou součástí rodinného alba je fotografování spojené
s turistikou a dovolenou. „Stejně jako fotografie dávají lidem imaginární
vlastnictví nereálné minulosti, pomáhají jim také přivlastňovat si prostor ,
v němž se cítí cize.“1)Nevím
o nikom, kdo by cestoval a neměl s sebou fotoaparát. Díky fotografiím
z cesty, se potom můžeme lépe vrátit na ta místa aspoň ve vzpomínkách a
hlavně nám poskytují důkaz, že k výletu skutečně došlo. Díky fotografii se
lépe orientujeme, člověk má tendenci postavit fotoaparát mezi vše zajímavé a
sebe. Ale je pravda, že se potom cesta stává honbou za suvenýry- fotografiemi,
to znamená chtít vyfotografovat všechno zajímavé a co nejvíce a běda, jestli
něco nestihneme zachytit, pak toho budeme litovat. A samotné zážitky jsou
omezeny, protože musí být proměňovány v obrazy. Cesta se pak stává jen
způsobem, jak nashromáždit fotografie.
s turistikou a dovolenou. „Stejně jako fotografie dávají lidem imaginární
vlastnictví nereálné minulosti, pomáhají jim také přivlastňovat si prostor ,
v němž se cítí cize.“1)Nevím
o nikom, kdo by cestoval a neměl s sebou fotoaparát. Díky fotografiím
z cesty, se potom můžeme lépe vrátit na ta místa aspoň ve vzpomínkách a
hlavně nám poskytují důkaz, že k výletu skutečně došlo. Díky fotografii se
lépe orientujeme, člověk má tendenci postavit fotoaparát mezi vše zajímavé a
sebe. Ale je pravda, že se potom cesta stává honbou za suvenýry- fotografiemi,
to znamená chtít vyfotografovat všechno zajímavé a co nejvíce a běda, jestli
něco nestihneme zachytit, pak toho budeme litovat. A samotné zážitky jsou
omezeny, protože musí být proměňovány v obrazy. Cesta se pak stává jen
způsobem, jak nashromáždit fotografie.
Prohlédneme-li si své rodinné album, nebo stačí jen noviny, napadne nás, že
svět se skládá většinou se zajímavých událostí, které žijí i potom, co už dávno
skončili. Tím, že událost vyfotografujeme dáváme ji určitou nesmrtelnost a
důležitost. Vypadá to potom, že se svět a život skládá z významných
detailů, které jsou navždy znehybněné, ale to je jen klam fotografie, svět
takový není. Přesto fotografovat znamená účastnit se nestálosti a smrtelnosti
toho, co fotografujeme, ať už je to někdo nebo něco. To, co jsme už
vyfotografovali, je už minulost, a proto všechny fotografie vypovídají o
neúprosném plynutí času. „Všechny fotografie jsou memento mori“ 2)Fotoaparát má schopnost zaznamenat bezpráví času.
„ Díky fotografiím můžeme nejintimnějším a nejvíce znepokojujícím způsobem
sledovat skutečnost , že lidé stárnou. Dívat se na starou fotografii sebe sama,
kohokoli známého, či nějaké hojně fotografované veřejné osobnosti, znamená na
prvním místě cítit: o kolik mladší
(jsem) tehdy byl(a). Fotografie je katalogem smrtelnosti. Dotek prstu postačuje
k tomu, aby byl daný okamžik zahalen posmrtnou ironií. Fotografie ukazují
lidi nacházející se nevyvratitelně tam a v určitém věku svého života;
skupiny lidí a věcí, kteří se o okamžik rozeskupí, změní a pokračují dál po
cestách svých nezávislých osudů.“ 3) „Fotografie je
pseudopřítomností i známkou nepřítomnosti.“ 4)Na fotografii je vyobrazeno, to co již není, a to
většinou vede k zasnění. Často fotografie vyvolávají sentimentální cit,
proto například s sebou nosíme v peněžence fotografie svých blízkých,
které máme rádi, a to z důvodu, abychom se kdykoli s nimi mohli
spojit. Jde o pokus spojit se s realitou nebo na ni vznášet nárok.
svět se skládá většinou se zajímavých událostí, které žijí i potom, co už dávno
skončili. Tím, že událost vyfotografujeme dáváme ji určitou nesmrtelnost a
důležitost. Vypadá to potom, že se svět a život skládá z významných
detailů, které jsou navždy znehybněné, ale to je jen klam fotografie, svět
takový není. Přesto fotografovat znamená účastnit se nestálosti a smrtelnosti
toho, co fotografujeme, ať už je to někdo nebo něco. To, co jsme už
vyfotografovali, je už minulost, a proto všechny fotografie vypovídají o
neúprosném plynutí času. „Všechny fotografie jsou memento mori“ 2)Fotoaparát má schopnost zaznamenat bezpráví času.
„ Díky fotografiím můžeme nejintimnějším a nejvíce znepokojujícím způsobem
sledovat skutečnost , že lidé stárnou. Dívat se na starou fotografii sebe sama,
kohokoli známého, či nějaké hojně fotografované veřejné osobnosti, znamená na
prvním místě cítit: o kolik mladší
(jsem) tehdy byl(a). Fotografie je katalogem smrtelnosti. Dotek prstu postačuje
k tomu, aby byl daný okamžik zahalen posmrtnou ironií. Fotografie ukazují
lidi nacházející se nevyvratitelně tam a v určitém věku svého života;
skupiny lidí a věcí, kteří se o okamžik rozeskupí, změní a pokračují dál po
cestách svých nezávislých osudů.“ 3) „Fotografie je
pseudopřítomností i známkou nepřítomnosti.“ 4)Na fotografii je vyobrazeno, to co již není, a to
většinou vede k zasnění. Často fotografie vyvolávají sentimentální cit,
proto například s sebou nosíme v peněžence fotografie svých blízkých,
které máme rádi, a to z důvodu, abychom se kdykoli s nimi mohli
spojit. Jde o pokus spojit se s realitou nebo na ni vznášet nárok.
Ve svém životě, pokud fotíme chceme vyfotografovat všechno krásné, co nás
obklopuje. Často zalitujeme, že s sebou nemáme fotoaparát, když vidíme
něco obzvlášť krásného, co bychom rádi vyfotografovali. Ale to samé platí o
tom, když je něco ošklivé, také nás napadne, že by bylo třeba to vyfotografovat,
už jen tím , že se to odlišuje. Na sebe se také díváme fotografickým okem, když
na fotografiích vypadáme dobře, považujeme se za atraktivní. Proto se řada lidí
obává být focena, protože se domnívají, že vypadají na fotografiích
špatně, a cítí se být dotčeni, pokud jsou fotografováni. V fotografování
dost často jde o to fotit krásné a umělecké fotografie, ale to neplatí o
rodinných snímcích, ty jsou spojeny s city ke konkrétním osobám, místům a
věcem. A je jedno, že můžou působit kýčovitě, pro nás to jsou nejkrásnější
obrazy na světě, už jen proto, že je na nich něco, co máme rádi.
obklopuje. Často zalitujeme, že s sebou nemáme fotoaparát, když vidíme
něco obzvlášť krásného, co bychom rádi vyfotografovali. Ale to samé platí o
tom, když je něco ošklivé, také nás napadne, že by bylo třeba to vyfotografovat,
už jen tím , že se to odlišuje. Na sebe se také díváme fotografickým okem, když
na fotografiích vypadáme dobře, považujeme se za atraktivní. Proto se řada lidí
obává být focena, protože se domnívají, že vypadají na fotografiích
špatně, a cítí se být dotčeni, pokud jsou fotografováni. V fotografování
dost často jde o to fotit krásné a umělecké fotografie, ale to neplatí o
rodinných snímcích, ty jsou spojeny s city ke konkrétním osobám, místům a
věcem. A je jedno, že můžou působit kýčovitě, pro nás to jsou nejkrásnější
obrazy na světě, už jen proto, že je na nich něco, co máme rádi.
Fotografovat může kdokoli. Svět je plný amatérů s malými automatickými
fotoaparáty, které pořizují snímky ze svého každodenního života. Právě amatérů
je ve světě nejvíce, protože fotoaparáty provázejí rodinný život. Jsou jim
přizpůsobeny i fotoaparáty, které jsou lehce ovladatelné a k fotografování
není třeba zručnost ani technické znalosti. Fotografování v sobě obsahuje
něco návykového, přiznejme si, že od doby, co vlastníme fotoaparát, máme
tendenci fotit všechno, tím více pokud máme digitální fotoaparát. Pak to vede
k tomu, že něco prožít znamená, to vyfotografovat. Jde nám hlavně o
potvrzení existence zachyceného. Jsme lovci obrazů.
fotoaparáty, které pořizují snímky ze svého každodenního života. Právě amatérů
je ve světě nejvíce, protože fotoaparáty provázejí rodinný život. Jsou jim
přizpůsobeny i fotoaparáty, které jsou lehce ovladatelné a k fotografování
není třeba zručnost ani technické znalosti. Fotografování v sobě obsahuje
něco návykového, přiznejme si, že od doby, co vlastníme fotoaparát, máme
tendenci fotit všechno, tím více pokud máme digitální fotoaparát. Pak to vede
k tomu, že něco prožít znamená, to vyfotografovat. Jde nám hlavně o
potvrzení existence zachyceného. Jsme lovci obrazů.
Svět fotografie a náš vztah k ní dobře charakterizuje
citát od sloupkaře D.P. z Once a Week (Londýn) z 1.června 1861: „
Nyní se můžeme za směšný peníz seznámit nejen s každým proslulým místem na
světě, ale i s každým význačným Evropanem. Všudypřítomnost fotografů je
něčím úžasným. Každý z nás viděl Alpy a má v paměti Chamomix a Mer de
Glance, ačkoli nikdy nečelil nástrahám kanálu La Mance. Překročili jsme Andy,
vystoupili na Tenerife, navštívili Japonsko, zhlédli Niagarské vodopády a Tisíc
ostrovů, s našimi vojáky ochutnali rozkoš boje (za výlohami), poseděli na
shromáždění mocných, spřátelili se s králi, císaři a královnami,
primadonami, hvězdami baletu a obdivuhodnými herci. Viděli jsme přízraky a
nezachvěli jsme se; stáli jsme před králi a nesmekli; zkrátka dívali jsme se
třípalcovou čočkou na všechnu tu pompu a marnivost našeho hrozného a přitom
krásného světa.
